Vystrkovská 250, ročník 2014

Mým druhým závodem v zelených barvách a současně třetím závodem poháru o Triatleta Humpolecka byla Vystrkovská 250, dvouhodinový závod dvojic na horských kolech na trati dlouhé něco málo přes 6 kilometrů. Neměla jsem vůbec ponětí, jak známý tento závod mezi cyklisty (respektive bikery) je, a proto jsem byla dost překvapená, kolik účastníků se už kolem jedné hodiny pohybovalo u vystrkovského hřiště (a zejména v okolí sousedící hospůdky ;) ). Na závod jsem přijela spolu s týmovými kolegy Liborem, Tomášem a Zdeňkem, přičemž já a Tom jsme tvořili jednu dvojici a Líba se Zdeňkem druhou. Skupina závodníků v zeleném se nakonec ještě rozšířila, a tak jsem měla příležitost poznat další členy naší ekipy. I přes poměrně početnou účast humpoleckého týmu se nicméně zelené dresy ztrácely v záplavě modrých trikotů závodníků z domácího týmu Extrem team Vystrkov.

K prezenci jsme dorazili poměrně brzy, abychom si stihli cvičně projet trať. Mám daleko radši, když vím, co mě čeká. Okruh jsem jela úplně poprvé a byla jsem překvapená, jak pěkný je. Lesní cestičky se střídaly s úzkými pěšinkami, snadnější úseky s náročnějšími, prudký výšlap na kopec Krásná vyhlídka vystřídal pěkný, místy až záludný technický sjezd, fajnšmekři si mohli užít „singltrečík“ a vyzkoušet nějaký ten akrobatický kousek v podobě dvou pěkných skoků v závěrečné části tratě a na úplný závěr spurt po měkoučké travičce… Lahůdka, no ne?

První z naší dvojice odstartoval Tom s Líbou jakožto „soupeřem“ po boku (oproti předchozím ročníkům). Jejich trasa v prvním kole vedla oklikou přes vesnici, aby se závodníci na trati mírně „rozprostřeli“. Hned jsme se se Zdendou přemístili na asfaltku, odkud byl pěkný pohled na pole, po němž se přibližně už čtvrt hodiny po startu vyřítili první závodníci. Pěkně jsme si počkali na naše dvojičky a přemístili se zpátky ke startovnímu stanu, kde se pomyslná štafeta předávala. Tom se přiřítil s časem pod 20 minut. Tak jsem taky šlápla do pedálů a motivací mi bylo, že jsem před sebou stále měla někoho, koho bylo možné – alespoň potenciálně – předjet. Přestože jsem si trasu předem projela, tak mě čas od času (rozuměj minutka od minutky) překvapila nějaká prudká zatáčka, louže nebo bahýnko, ale i tak jsem si trasu naplno užívala. Dokonce jsem si libovala v technickém sjezdu kousek za Krásnou vyhlídkou, kde bylo třeba dávat pozor nejen na kameny a kořeny, ale také stromy, mezi nimiž se obratně kličkovalo. V závěrečné části tratě jsem sama sebe překvapila, jak umím s kolem pěkně skákat (což jsem okořenila dostatečně hlasitým projevem a možná i nějakým nevhodným slůvkem). Zbytek trasy už jsem jen makala jako ďas a s vypětím sil předala štafetu zpátky Tomovi.

Po kratičké regeneraci doplněné přísunem energie (meloun, banán a ionťák) a drobné očistě kola (alespoň ten přesmykač, co mě pár dnů předtím zlobil, jsem ošplouchla vodou, aby zmizela vrstva bahna) jsem se opět vydala pozorovat závodníky uhánějící z kopce po poli dolů směrem k improvizovanému hřišťátku (které se prý v deštivějších dnech proměňuje v záludnou bažinu).

Tom jede i druhé kolo výborně, střídám ho a snažím se, co to dá. Pocitově se mi druhé kolo jelo nejlépe, přestože podle výsledků jsem měla nejrychlejší kolo první. Potřetí (počítám-li do toho i cvičnou projížďku) mě hned na začátku trati překvapí rozbahněná vracečka a záludný strom. Zatáčku naštěstí vybírám a říkám si, že v třetím kole si do ní najedu šikovněji (což se mi naštěstí podařilo). Také trochu začínám litovat, že jsem si před závodem nestihla pořídit nebo někde alespoň vypůjčit cyklistické rukavice a brýle, protože v technických úsecích dlaně z řídítek lehce kloužou a po každé projeté louži mi bahno – jako naschvál – lítá přímo až do očí. Při svistu po poli mrkám na Toma (všiml si?) a uháním směrem k „hopům“, do kterých tentokrát vjíždím s větší opatrností, a tak si – na rozdíl od prvního kola – ušetřím zvukový doprovod svého výkonu.

Předávám štafetu Tomovi a po kratičké regeneraci odjíždím po asfaltce opět k poli vyhlížet svého parťáka a kamarády z týmu.

Třetí kolo uteče bez komplikací jako voda a teprve teď mám pocit, že si začínám rozumět s techničtějšími úseky. Do cíle dojíždím za Tomova povzbuzování v celkovém čase dvě hodiny osm minut a sedm vteřin, celkově na 19. místě (z celkových 43 dvojic, bez dětí) a v kategorii smíšených dvojic na 5. místě. Ačkoli jsme si s Tomem – alespoň potají – dělali ambice na bednu, jsem s naším výkonem a výsledkem naprosto spokojená, konkurence byla veliká a výkony ostatních pro mě představují motivaci a chuť do dalších závodů. Ivana Rybaříka s parťačkou a Zdenka Tomečka v páru s Milenou Cesnakovou porazíme příště. Jen forma Lhotských neustále stoupá. 

Štafetu jsme si užili, pozitivní ohlasy zněly i od Líby se Zdenkem, kteří jeli šrot, a Libora a Michala a… no prostě všech. Díky za skvělý závod, zážitky a pivo a těším se brzy na viděnou na Humpolecké 50!

Markéta, 17. 9. 2014

Tomáš doplňuje: „Všiml jsem si!“ ;)