Můj první triumf v zelených barvách

Když jsem se měla poprvé zúčastnit melechovského triatlonu XTERRA, vůbec jsem netušila, do čeho jsem se to nechala naverbovat. Bez plaveckých brýlí, se starým, neodpruženým a samozřejmě půjčeným horským kolem (i přilbou), s minimální zkušeností s horskou cyklistikou a s pocitem, že to nemůže být tak hrozné a že to nějak dám, jsem do závodu tenkrát šla. Tehdy jsem v sobě objevila do té doby hodně dobře skryté zásoby „posledních sil“, velkou zarputilost, mé vulgární druhé já a také slastný pocit z dokončeného závodu, ve kterém si člověk sáhl na dno.

O dva roky později si to z chalupy na Dolíkách šinu na svém novém kole, s novou přilbou a baťůžkem plným dalších triatlonových nezbytností směr Kouty (nechtěně přes Horní Paseky, nu což – rozcvička). Mým cílem je zvládnout závod napodruhé s mnohem lepším pocitem, než tomu bylo při mém premiérovém startu.

Cestou do depa potkávám pár známých tváří a samozřejmě oddílové kolegy v zeleném – Libora a Toma. Po registraci ukládám běžecké věci na stanoviště a zjišťuju, že jsem kdesi utrousila jedinou věc, kterou mám pro tento závod půjčenou – cyklistické brýle. Naštěstí zůstaly u registračního stolku. Uf. U rybníka se setkávám s Vojtou a jeho bratrem Honzou, který také závodí. Vojta má zlomenou ruku a závodu se zúčastní jen jako morální podpora a sběrač věcí. Myslím, že poté, co zjistil teplotu vody a zpozoroval podezřele zelenou barvu rybníka, mu nebylo zase tak moc líto, že letos nejede. Abych se přiznala, také jsem marně doufala, že se plavání zruší a nahradí se krátkým sprintem tak, jak tomu údajně bylo i minulý rok.

Samozřejmě nedisponuju ani neoprenem ani otužilostí a vlézt do 14stupňové vody (pořadatelé se nám snažili nalhat, že má voda celých 17 stupňů) byl už sám o sobě výkon hodný medaile. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem letos vlezla do rybníka celkem třikrát – přitom se vždy jednalo o triatlon. Jsem srdcař (ale nejspíš bych měla začít trénovat jak plavání, tak otužilost).

Asi nemá smysl popisovat, jak strašně ledová voda v rybníku byla. Poté, co zazněl startovní výstřel a já nechala malý kousek odplavat ty, kteří umí kraula, jsem se s velkým nasazením pustila do svého oblíbeného plaveckého stylu – prsou. Jakmile jsem však ponořila hlavu pod vodu, měla jsem pocit, že mi do ní píchá spousta ledových jehliček. Po pár dalších pokusech jsem to vzdala a plavala velmi elegantní styl zvaný „á la paní radová“ (poučení do příště: koupit plaveckou čepici). Alespoň jsem měla pěkný výhled na tu šíleně rychlou skupinku, která se po několika málo minutách (rozuměj sedmi osmi, přibližně v době, kdy jsem já obeplavala druhou bójku) řítila ke břehu a viděla jsem první plavce, kteří se svlékali z neoprenů a nasedali na svá karbonová kola.

Potom, co jsem vyběhla z ledové tůně, jsem na sebe hodila dres (nový, krásně zelený), elasťáky, boty a brýle, Vojta mi nasadil přilbu, vlepil pusu a už si to pádím na svém novém hliníkovém oři po oranžových šipkách. Na cyklistickou část jsem se moc těšila. Znala jsem trasu a věděla jsem, jak si rozvrhnout síly. V prvním kopci mě ještě pár závodníků předjelo, ale od Rohule jsem už nikomu šanci nedala.

První stoupání se stále neslo ve znamení umrzajících končetin, ale vzhledem k tomu, že se jedná o opravdu vydatný kopec, tak mi po několika stech metrech začalo být příjemně teplo. Potěšilo mě, že v prvním sjezdu pořadatelé odstranili klackovou spoušť, kterou po sobě zanechali lesáci, a sešup z Melechova na Stvořidla byl prostě skvělý. Jediné, na co bylo třeba dávat pozor, byli houbaři, kterých bylo na celé trase požehnaně a kteří pro své úlovky kolikrát ani nevěděli o okolním světě (a o závodících cyklistech už vůbec ne). Po dlouhém sjezdu následuje prudší stoupání, na jehož konci závodníky čeká drobná změna trasy, nejspíš proto, aby se eliminovala cesta po nové asfaltové cyklostezce, která podél břehu Sázavy nedávno vyrostla. Nově značená cesta-necesta vedla lesem a povrch nebyl dobře čitelný, protože záludné kořeny byly skryty pod jehličím. Náročnost prvního sjezdu je vždy úměrná množství poztrácených bidonů. Napočítala jsem tři, ale pak jsem měla co dělat, abych vybrala zatáčku, takže jsem se raději soustředila už pořádně na techniku. Ďábelský sjezd vyvrhne závodníky přímo na cyklostezce, což po předchozím terénu působí tak nějak nemístně. Tento pocit, stejně tak jako asfaltový povrch, je brzy opět vystřídán terénem. Za Františkodolem nastupuje (alespoň pro mě) ta nejhorší část závodu. Terén je sice rovinatý, zato je ovšem tvořen výhradně mokrými a kluzkými kořeny a jedním nenápadným, ale o to záludnějším potůčkem. Kromě toho, že se mi rozvázala tkanička u boty, jsem tento očistec přežila ve zdraví (bez mého slavného „klipsnového pádu“) a nechala jsem za sebou další dva závodníky. Trasa se opět prudce zvedá směrem do jakéhosi pole, kde však byla cestička mezi brázdami relativně udusaná a pád do bahna hrozil jen na začátku a konci úseku.

Další úsek závodu vede do Radostovic a pěkným pomalým stoupáčkem směrem k Lipnici nad Sázavou. Tento úsek jsem si vyzkoušela několikrát, patří mezi mé oblíbené a vím, že síly nijak šetřit nemusím. Nechávám za sebou další dva závodníky a dokonce svojí soupeřku z předešlých triatlonů Sandru. Po mém úprku na Lipnici jsem se odvážila ohlédnout za sebe až před sjezdem z Lipnice, protože jsem se bála, že Sandru budu mít přilepenou za zády. A ouha. Za mnou nikdo vidět nebyl, zato přede mnou se objevil další závodník, kterého bych mohla případně dohnat. Sjezd z Lipnice mám moc ráda, stejně jako terén, který vede nad Nové Dvory. Od Nových Dvorů se pokračuje několik kilometrů po pěkné asfaltce. Tuhle část trasy naopak ráda nemám, vždycky se tady zbytečně uvařím. To se opět potvrdilo, závodník přede mnou dost zrychluje, a tak se s ním pokouším držet krok. Asfaltku opouštíme, abychom se opět ocitli na lesní cestě brázděné kořeny a kameny a současně před jedním z nejzrádnějších stoupáků celé trasy. Kopec je tak prudký, že většina závodníků slézá z kola a tlačí. Stejně tak závodník přede mnou. Přichází moje chvíle. Vím, že po kopci bude sjezd a že si odpočinu. Zabírám, předjíždím, plivu krev, jsem nahoře a frčím dolů (ještě že jsem neměla hrudní pás měřící tepovku).

Další úsek je těžký, záludný, rychlý a plný kořenů. Spousta bahna, louží, klacků, kopřiv, maliníků, ostružiníků a tedy i podrápaných rukou a ošlehaných nohou. Před Orlíkem následuje prudší stoupání, pak ještě jedno a už sjíždím po dobře známé cestě směrem ke statku, míjím rybárnu a Humpolcem letím směrem ke skládce, Proseči a Rejčkovu. Tu nejtěžší část cyklistické trasy mám za sebou. Před skládkou mě vyděsí policejní auto, hasiči a záchranka. Neblahé tušení, že nehoda souvisí se závodem, se potvrzuje. Vidím rozbité přední sklo osobního auta a hned za ním jednoho cyklistu, smějícího se na přítomného policistu (později zjišťuji, že to je samotný Vašek Holub, hvězda melechovských triatlonů). Zdá se, že závodník je v pořádku, a tak pádím dál. Před sebou v dáli vidím dalšího závodníka, ve kterém o chvíli později rozpoznávám soupeřku Moniku, skvělou bikerku, kterou jsem ještě nikdy neporazila. To je teď výzva!

Pokouším se Monís dojet, ale výkon komplikuje tak velká průtrž mračen, že je sotva vidět na cestu. Absence blatníků se samozřejmě projeví totálním nánosem bahna snad na všech částech těla. Nevadí, pádím dál. Před Prosečí Moniku dojíždím, je mi ovšem jasné, že to nebude tak jednoduché. Monika mi je stále v patách a na asfaltovém úseku mě stíhá a dohání. Navíc se mi připletl pod kola ten nejhloupější tvor – slepice. Brzdím, křičím a nadávám. Slepice je zachráněna, ale já opět vidím Moničina záda. Šlápnu do pedálů, protože vím, že už mi zbývá posledních pár kilometrů a před Rejčkovem Monís předjíždím. Dlouho se bojím podívat za sebe a prostě uháním po melechovských stezkách směrem do depa.

V depu mě přivítá Vojta fanděním a křikem, že jsem třetí a že musím máknout, a místo přilby mi na hlavu nasazuje běžeckou kšiltovku. Vyměňuji cyklistické boty za pohodlné běžecké a po počátečním tápání vybíhám vstříc posledním devíti kilometrům. Běh mi samozřejmě dlouho nevydržel, po několika málo metrech přecházím v rychlou chůzi a odháním Vojtu, který přes své několikatýdenní cyklistické zranění (rozuměj zlomenou ruku) vyběhl část sjezdovky za mnou, aby mě povzbudil. Když zjistil, že se tento způsob povzbuzování nesetkává s nadšením, ještě stihnul zakřičet, že správní ultramaratonci do prudkého kopce vždy raději jdou, takže jsem prý zvolila správnou strategii. O strategii se samozřejmě nedalo mluvit. Celá běžecká část se nesla ve znamení indiánského běhu. Myslím, že po celé trase není jediný kopeček, který bych vyběhla. Přesvědčila jsem nohy, aby běžely jen tehdy, vedla-li trasa z kopce a čas od času (když jsem měla pocit, že za sebou slyším Moniku) i po rovině. Ačkoli mám běhání moc ráda, tak triatlonové běhání je pro mě vždy velkým utrpením. Druhá občerstvovačka přichází jako dar z nebes. Dala jsem si ionťák, vodu, dvě jablíčka na cestu a připojila se k sympatickému závodníkovi, který byl rozhodnutý, že mě prostě do toho cíle nějak dostane. Od tohoto okamžiku mě psychicky podporoval, upozorňoval na záludný terén na posledním kilometru a hlavně mě povzbudil k běhu, když se na louce kousek za mnou najednou objevila Monika. Pár set metrů před cílem si přece nemůžu nechat vzít třetí místo. Sesbírala jsem poslední zbytky sil, rychlou chůzí se vydrápala na asfaltku a lačníc po třetím místu se rozeběhla směrem k cílovému kopečku a cílové čáře.

V cíli na mě čeká Vojta a vypadá hrdě, že jsem si třetí místo s celkovým časem 3:51:26 udržela. O minutu později doběhla do cíle Monika, která sice byla v běhu i plavání rychlejší, ale celkově o necelé dvě minuty pomalejší. Poté, co jsem do sebe dostala asi šest banánů, jsem se trochu vzpamatovala a mohla si užívat hřejivý pocit dokončeného závodu a ještě ke všemu se radovat ze třetího místa v ženské kategorii. Přede mnou se na prvním a druhém místě umístily Kateřina Loubková s neuvěřitelným časem 3:09:20 a Hanka Nenadálová se stejně skvělým časem 3:19:25. V mužské kategorii dominovali Štěpán Vidner (2:50:24), Ondřej Pajer (2:50:50) a Dan Novotný 2:52:08).

V týmu jsme se jednohlasně shodli, že šlo o skvělý závod. Osobně jsem si nejvíc užila cyklistickou část. Třešničkou na dortu je však běžecká část, na které musím ještě hodně pracovat. Organizátorům závodu patří velký dík za to, jak skvěle závod připravili. Už teď se těším na další ročníky a další podobné závody.

Markéta, 2. 9. 2014